Sázka na nesmělost

Upozornění:
Všechny postavy jsou smyšlené jen napůl a podobnost některých postav s reálnými postavami je čistě náhodná záměrná.

Sázka na nesmělost

Tak rychle Klára u školy ještě nikdy nebyla. Obvykle se loudala, protože věděla, že stejně bude muset čekat. Nejdřív nejmíň deset minut, než se otevřou vrata školy.
Pak dalších půl hodiny, než bude ze školní klubovny plné ukřičených děcek moct do třídy a nakonec na to, než konečně zazvoní a přilítne udýchaná Lída, která má obvykle tolik štěstí, že dorazí těsně před příchodem učitele.
Dnes ale nemohla dospat, nemohla se dočkat, až Lídě poví, o co se zase spolu vsadí. Byla to už taková jejich tradice a námět vždycky přicházel nečekaně. Někdy stačila probíraná látka z hodin literatury. Klára se pousmála při vzpomínce na to, jak se s Lídou vsadily, která z nich se naučí Dykovu „Devátou vlnu“ nazpaměť za jednu vyučovací hodinu. O přestávce se pak navzájem zkoušely a Klára to vyhrála, protože báseň odříkala bez chyby.
Čas se obvykle šine jako hodina matiky, a to právě ve chvílích, kdy to nejmíň potřebujete. Klára se chtěla učit, ale nedokázala to. Musela si v duchu pořád představovat, jak se bude Lída tvářit, až jí to poví.

„No, konečně,“ zvolala nedočkavě, když si Lída, celá udýchaná, přisedla k ní do lavice. „Co to, že jdeš dneska před zvoněním?“ neodpustila si rýpnutí.
„Ono ještě nezvonilo? To se divim! Asi jsem trhla osobní rekord! No, schválně, vzpomeň si, kdy jsem to naposled takhle stihla!“ Lída na to.
„To, Liduško, vážně nevim,“ povídá Klára ironicky, hned však pokračuje: „Já jsem ale dostala naprosto skvělej nápad. Víš, o co se vsadíme?“
„Už zase?“ zněla Lídina odpověď. „Ty chceš zase vyhrát, co? Ne, že bych byla pesimistická, ale ...“
„Ale jdi. Ujišťuju tě, že to je ta nejbáječnější sázka, co jsem kdy vymyslela,“ domlouvala jí Klárka.
„Tak to vybal! Na co čekáš?“ dorážela Lída, když v tom si uvědomila, že je ve třídě nějaké podivné ticho.
„Čekám, Kulhánková, až mě tady s Drábkovou pozdravíte jako všichni ostatní,“ povídá s ironickým úsměvem třídní Heřmánek.
Lída vyletěla ze židle, červená až za ušima, Klára se zvedla tak pomalu, jak jen to šlo. Heřmánka neměla zrovna v lásce a dávala mu to najevo na Lídin vkus někdy až moc okatě.
„Sedněte si,“ zaznělo od katedry stereotypně. „Kdo chybí?“
Lída se naklonila ke Kláře:
"Tak kdy mi to povíš?"
„Hele, víš jak chceš jít na toho Langmajera?“
„No, ty brďo, od zejtřka prodávaj lístky. Ty tam pudeš se mnou?“ rozzářila se Lidka.
„Pudu, ale má to podmínku.“
„A to? Tak mě nenapínej!“ Lída si netrpělivě poposedávala na židli.
„Kulhánková, sedněte si sem, do první lavice ke katedře. Už jste se tam nakecaly dost,“ přerušil je Heřmánek.
„Ty mi to snad nedopovíš. Nebo seš s Heřmanem domluvená a naschvál mě napínáte?“ lamentovala Lída při balení tašky.
Odpovědí jí bylo jen Klářino výmluvné pousmání.

Jakmile zazvonilo, zvedala se Lída ze židle. Heřmánek ji ovšem zarazil:
„Slečno Kulhánková, hodinu končím já a ne nějaký elektrický výboj.“
Lída se tedy se zklamaným výrazem svezla zpět na židli a Heřmánek se samolibým úsměvem pozoroval, jak se zbytek třídy směje jeho vtipu.

„No, tak teď to koukej vybalit, než nás zas někdo přeruší!“ naléhala Lída na Kláru, když je Heřmánek konečně pustil.
„Řikalas tuhle, že chceč zkusit něco hodně odvážnýho, ne? Tak poslouchej! Plán zní,“ začala Klára a oči jí nadšením přímo zářily, „že se vetřeš po představení za Langmajerem do šaten a....“ odmlčela se, aby ještě umocnila chvíli napětí.
„A co? To to mám z tebe páčit?“
„Ale tak mě nepřerušuj! Pudeš za nim a řekneš mu, že hrál naprosto příšerně! Vsadim se, že to neuděláš!“ pronesla Klára s vítězoslavným úsměvem.
Následovalo dlouhé ticho. Tedy dlouhé, pokud uvážíme, že se spolu bavily dvě puberťačky. Z Lidčina výrazu bylo zřejmé, že jí právě získaná informace cirkuluje v mozku a ten ji odmítá vstřebat. Pak ze sebe Lída vyrazila cosi jako:
„TOSIZEMĚDĚLÁŠPRDEL!!!“
„Co prosím?“ optala se Klára. Znělo to nanejvýš udiveně. Svou kamarádku totiž vždycky pokládala za slušnější než sebe samu a sprosté slovo od ní snad ještě neslyšela.
„Ehm,“ odkašlala si Lidka, „prču jsem chtěla říct...“
„No, dejme tomu, že ti věřím,“ odvětila sarkasticky Klára. „Tak co, jdeš do toho?“
„Tak moment, madam! Ještě jsme si neujasnily, co uděláš ty, pokud já tohle šílenství uskutečnim!“
„Jak, co udělám? Pudu s tebou do toho divadla a zaplatim ti lístek. Ale až zpětně, podle toho, jestli mu to opravdu řekneš!“
„To by teda nešlo,“ opáčila Lída. „To si vážně myslíš, že ti na tohle skočim? Vždyť bys to měla tak nehorázně jednoduchý! Kdepak, kdepak... Vymyslim si na tebe něco podobně hroznýho, jen počkej!“

Po cestě z oběda si Lída všimla plakátovací plochy.
„Hele, Klári, koukej, tady je! Tady je!“ volá, zatímco pádí směrem k vyhlédnutému plakátu.
„Kdo jako?“ ptá se Klára nechápavě.
„Kdo jako?“ opakuje Lidka nevěřícně otázku. „No, přece Langmajer! To je ten plakát na tu divadelní hru, na Mefista!“
„Aha, aha,“ odpoví Klárka prohlížeje si herce pěkně zblízka, „No, musím uznat, že i s tou maskou na ksichtu má jistý sex-appeal.“
„Pst!“ snaží se ji přerušit Lída, ale už je pozdě. Právě je totiž míjí Heřmánek a z jeho pohoršeného výrazu je naprosto evidentní, že Kláru slyšel.
Jakmile k nim byl zády, dostaly obě neskutečný záchvat smíchu. Trvalo hodnou chvíli, než Klára popadla dech a vypravila ze sebe:
„Asi závidí, že jsem to neřekla o něm!“
A obě vyprskly nanovo.
„Tak mám pocit, že už vim, co uděláš ty, pokud já dokážu tak hnusně zalhat Langmajerovi,“ řekla Lída, když se aspoň částečně uklidnily, „Právě mě to napadlo!“
„Sem s tim!“ zvolala Klára, jejíž hlas zvědavostí přímo přetékal.

„Musíš ale vědět, že to, co teď řeknu, není konečná verze.“
Klára jen zaúpěla, zdvihla sepjaté ruce a teatrálně upřela oči k nebi. Lída tedy pokračovala:
„No, prostě a jednoduše zas jednou někam pudem, jako myslim večer, třeba
do cocktail baru, trošku se opijem … A až se budem kolem jedný hodiny ranní vracet, vyzvoníš Heřmánka a zrdhnem!“
„Heřmánka klidně vyzvonim i střízlivá a ušetříme a -“ chtěla Klára zdůraznit svou odvahu, šetrný vztah k penězům a kdovíco ještě. Přesně to ale Lidka očekávala a proto ji se škodolibým úsměvem přerušila:
„Promiň Klári, ale tvoje míra odvahy neodpovídá míře odvahy, kterou budu muset prokázat já! Proto mírně změním plán. Pudem do cocktail baru, opijem se, protože na to, co uděláš budeš potřebovat nebejt střízlivá,“ dodala tajuplně.
„Chystáš se zeptat proč? Tak já ti to povím. Protože a poněvadž vyzvoníš Matyáše!“
„Tak to teda neee...,“ zněla odpověď. „To snad nemyslíš vážně!“
„Myslim! A třikrát dlouze stiskneš zvonek, aby to mělo grády.“
Klára očividně nemohla získat ztracenou rovnováhu. Střídavě rudla a bledla při pomyšlení na následky toho, co by se stalo, kdyby se Matyáš vážně probudil, vykouk z okna a uviděl ji. Lídina poznámka jí zrovna nepřidala:
„Uznáváš, že je to teď spravedlivý?“
„Leda tak stejně trapný pro obě strany,“ oponovala rozčilená Klára.
„Když ale vezmeš v úvahu, že ty chováš k Langmajerovi platonickou lásku a ta moje k Matyášovi třeba nebude opětovaná jen kvůli týhle sázce... Mně to prostě moc spravedlivý nepřipadá!“
„Tos asi zapomněla, že Langmajer je skvělej herec, charismatickej a já mu mám říct, že hrál blbě. Tady ani tak nejde o to, kdo se víc ztrapní, ale o to poznat, kdo z nich má aspoň nějakej smysl pro humor.“
„Hm... filozof promluvil!“ povídá Klára s naoko pohrdavě našpulenými rty.
„Ale no tak, Klári, pojď do toho,“ přemlouvala ji Lída. „Vždyť jsi to sama vymyslela!“
„No, vždyť to byl vtip, s tim filozofem,“ řekla Klárka smířlivě. „Víš co, jdem do toho! Ale sepíšem smlouvu a seženem si každá jednoho svědka. Jo, a taky ukecáme rodiče, aby nám zaplatili to divadlo. Kulturní vzdělávání mládeže se musí podporovat, ne?“
„To každopádně! A ty, Klári, si hlavně neber za svědka Matyáše!“

Lída už hodnou chvíli stepovala před divadlem. Když šlo o něco, na čem jí záleželo, byla schopná přijít dostatečně včas. Tentokrát to byla Klára, kdo přišel na poslední chvíli. Ještě, že měly lístky do lóže. Rodiče se zase jednou plácli přes kapsu, což bylo částečně způsobeno ukecávacími schopnostmi obou dívek.
„No, že jdeš!“ přivítala Liduš Kláru netrpělivě.
„Tak promiň, ale kdo by čekal, že zrovna ty přijdeš včas?“ neodpustila si Klára rýpnutí. „Máš lístek?“
„Ano, mami!“ ušklíbla se Lída a společně vešly do divadla.

„To on hraje vždycky, takový...no, ehm...,“ Kláře to nějak nešlo z pusy, „No, takový s prominutim sexuální maniaky nebo jak to mám říct?“
„Za těch jeden a půl hry, co jsem s ním viděla, se slovo sex vyskytlo...,“ naoko se zamyslela Lída. „No, dejme tomu nespočetněkrát...“
„Aha...,“ pousmála se Klára. „Nepůjdem si dát něco k pití, když je přestávka?“
Obě dvě se vydaly k baru.
„Původně jsem myslela,“ podotkla Klárka, „že budeš potřebovat panáka, jak budeš nervózní, ale když tady tak vtipkuješ, asi to tak horký nebude, ne?“
„Snažim se nemyslet na to, jak to dopadne,“ odvětila Lidka cestou k baru.
„No, slečinko, moc dobře ne,“ skočila jí jedna postarší dáma do řeči. „Já už to představení viděla a můžu vám říct, že -“
„DALŠÍ, prosííím,“ přerušila ji poněkud netrpělivě slečna za barovým pultem.
„Ach, jaká škoda, že se nedozvíme její názor,“ pošeptala Klára Lídě.

„Vim, že to obvykle neděláš,“ povídá Lída, zatímco se strojí do kabátu, „ale prosím tě, modli se za mě!“
„A proč?“
„Ty umíš tu otázku položit fakticky jak kdybys byla blbá...,“ povzdechla si Lidka.
„Dobře, tak já budu hádat,“ opáčila Klára. „Aby ti on nebo někdo z jeho ochranky jednu nevrazil, neboli, aby to prostě dobře dopadlo. Nemám pravdu?“
Lída jen přikývla a v obličeji byla bílá jako stěna.
„Ale, tak si to tak neber! Ty ho potom třeba už v životě neuvidíš, ale jestli mě Matyáš pozná, tak to bude megatrapas, protože ho pak uvidim každej den ve škole...
A teď běž!“ popostrčila Klára svou kamarádku směrem k postrannímu vchodu do divadla.
Lída šla, ačkoliv měla nutkání otočit se a zdrhnout.
„Přímá úměra,“ napadlo ji. „Čím je člověk blíž, tím má větší chuť na útěk.“
Nicméně statečně došla až ke dveřím, otevřela je a vstoupila dovnitř. Srdce jí prudce bušilo.
„Už jen pár schodů a budu tam,“ říkala si, „už jen pár schodů a ztrapnim se před svým oblibenym hercem...“
Vtom ji zastavil chlap jak hora v černém obleku. Zarazila se a na mysl jí vytanuly ty nejhorší scénáře. Muž si ji přeměřil zkoumavým pohledem a bylo vidět, že by si nejradši povzdechl:
„Zas nějaká šílená fanynka...“
Nahlas ovšem povídá:
„Slečno, pokud chcete podpis pana Langmajera, musíte počkat venku!“
„Ehm... do-dobře, promiňte, já ne-nevěděla, že se sem ne-nesmí...,“ koktala vyděšeně.
„Vidíte?“ kývl hlavou směrem k východu. „Už se tam srocujou!“
Přede dveřmi se opravdu tísnil dav. Něžné pohlaví samozřejmě převažovalo. Leckterá z obdivovatelek očividně donutila svého muže, aby šel s ní a vyfotil ji s Me- fistem na památku.
Lída se s mírným povzdechem odebrala po schodech dolů. Sotva stiskla kliku a vmísila se do davu fanynek, otevřely se dveře šatny a vyšel on. Jedna žena vedle ní začala pištět:
„Už jde, už jde, už jde, bože můj, já si mu o ten autogram snad neřeknu, já to nedokážu, já to nedokážu, už jde, už jde...“
Ačkoliv měla Lidka sto chutí jí buď jednu vrazit, nebo jí prozradit, co se chystá udělat ona sama, ovládla se. Langmajer se zatím stále blížil. Lída kupodivu stála vcelku vepředu, proto její napětí stále stoupalo. Jakmile se herec ocitl venku, sesypalo se na něj hejno podpisuchtivých dam. Lidku tlačil dav, až byla Langmajerovi docela blízko. Skoro tak blízko, jako když si pouštěla doma na notebooku pořád dokola scénu z jednoho filmu, kde byl obzvlášť detailní záběr jeho obličeje. Nadechla se a řekla to:
„Pane Langmajere, dnes jste hrál opravdu hrozně.“
A bylo to venku. Byla si téměř stoprocentně jistá, že ji musel slyšet. Přesto nedal nic najevo. Jen se na ní podíval nepřítomnýma očima a povídá:
„Slečno, chcete taky autogram?“

„Tak mi teda řekni, co jsem měla dělat!“ rozčilovala se Liduška o pár minut později. „Ty bys to snad na mym místě zopakovala? Kdyby se na tebe tak hezky podival?“
„Já jsem neřekla, že jo. A pokud vim, povidalas, že se na tebe koukal nepřítomně a ne hezky. Tak ho prostě nech, je holt přepracovanej!“ konstatovala Klárka.
„Asi máš pravdu. Ale víš, co ti povim? Já mu to pak chtěla říct, že to byla jen sázka,“ špitla Lída omluvným tónem a dodala: „ Aby z toho neměl trauma...“
„Prosim tě, ten musí bejt zvyklej na leccos! No, ale teď mě napadlo, jak zahnat tvoje trauma z neuskutečněný sázky. Pudem do cocktail baru, dáme si jeden dva drinky a pak...“
„A pak?“
„Pak pudem vyzvonit Heřmánka!“