Smolnej den

Nebudete tomu věřit, co se mi nedávno stalo. Takový smůly mě už dlouho nepotkalo. Nevěřila jsem, co vše se může stát, ale teď se tomu musím zpětně smát. :)

Hned ráno jsem, holenku, nechala doma jízdenku (kupujem jí přes net, je to levnější a hned). Jela jsem totiž do Prahy, nechat si rentgen vystavit a objednat se na osmičky. Ten den se ovšem smůly smyčky stahovaly kolem mě stále a já už jsem měla namále. Jel se mnou i náš Tomáš, dávali mu ty gumičky, jak na roztažení před rovnátkama máš. Rozhodli jsme se koupit jízdenky v pokladně, ve vlaku by to nedopadlo bezvadně. (Platili bychom přirážku, což beru jako urážku.) Pokladní však byla zabedněná a za to se platí vysoká cena. Anebo možná byla líná – prodala Tomovi lístek až z Kolína a přitom říkal, že to chce z Kutný Hory. Rychlík ale už jel a nebyl čas na spory. :( Ve vlaku jsme jí koupili, protože mi došlo za chvíli, že koupíme-li jí ze Sedlic*, nebudem platit přirážku nic.

V Praze jsem zase koupila jízdenku na metro navíc a jak mě to spletlo, označila jsem si delší místo potřebné kratší. Ale za to jsem pak kupodivu byla radši.

Sedíme v metru, půlka cesty za námi, vtom volá mi opět číslo neznámý. Zvednu to – a mám pocit, že mě trefí šlak. Je to můj novej šéf, je to tak. Než však stačím říct půl slova, milá smůla je tu znova. Jak vlak do tunelu vjel, tak s ním signál uletěl. Píšu šéfovi, ať se má k činu a zavolá mi za hodinu.

Vylezem z metra a jídelna, kam jsme chtěli jít na oběd, je zrušená. Táhnem se kilák na Flóru, podobá se to hororu. Po obědě jsme navíc za blby, když nenápadně rádoby, taháme pastu na zuby z tašek. Kolemjdoucí si myslí: „Zase jeden šašek.“

Pak jedu metrem do nemocnice (platí mi jízdenka na hodinu a půl, takže si aspoň nepřipadám jako uplnej vůl), přesto mám pocit, že vyplivnu plíce. A co teprv chudák Tom – jde pěšky, je udýchanej jako hrom, navíc musí do jiný budovy. Kdo z nás bude dřív hotový, toho druhýho prozvoní a sejdem se jako na koni.

Tak na rentgen po poledni jdu jako úplně poslední. Jenže, když jsem na rentgenu, volá šéf, a tak nezvednu mu to, ač jsem to slíbila, a tak jsem zas za debila. Jdu pak za Tomem do budovy a doufám, že mi vyhoví a půjčí mi mobil svůj. Nemám kredit, ale stůj co stůj musím volat šéfovi, omluvit se a domluvit. Jenže přijde rána krutá. Obsazeno – krátce tútá. Pak ještě čučím před ordinací půl hodiny, pak teprv se doktorka vrací. Smůla mě honí dokola. Byť se šéfovi dovolám, nemůže po každé stránce, jelikož je právě v bance. A než se kdo nadál, volá sestřička: „Slečno, pojďte si dál.“ Doktorka mi koukne to pusy a řekne jen: „Ty osmičky musej ven!“ Jako bych to nevěděla. Málem se naštvaná celá objednám na operaci den před kamarádky svatbou. To bych byla pro legraci s oteklými ústy.
Konečně volá šéf. Tentokrát řídí. Je to hustý!

Nalepí-li se ti na paty smůla a chce-li ti dokázat, že jsi nula, tož vysměj se jí do očí. To se pak rychle otočí a jde otravovat jinam. Alespoň já to tak nějak vnímám. :D

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*pozn. redakce: V Sedlci (část Kutné Hory) je pouze vlaková zastávka, tudíž cestující nemá možnost si zde koupit jízdenku, proto je mu povoleno si ji zakoupit až ve vlaku.