Ten cit...

Některé básně nepotřebují úvod. Člověk má totiž pocit, že by tím úvodem něco zkazil. Jejda, teď doufám, že jsem to teď nezkazila a nevyznělo to moc nafoukaně... :)

TEN CIT

Až ze samé hloubi duše...
Ach ne! To zní příliš suše!
Až ze samé hloubi srdce...
Ach ne! To zní příliš prudce!
Až ze samé... zkouším znova
marně ten cit definovat.

Ten cit, co teď ve mně hoří.
Ten cit, co předsudky boří.
Ten cit, co mi hlavu plete.
Ten cit, díky němuž, světe,
zdáš se hezčí, než kdy dříve.
Ten cit, co do tváře plive.
Ten cit, kvůli němuž smáčí
slzy často tvář, když pláči.
Ten cit, jehož nejistota
- ztroskotá či neztroskotá? -
živí jej, avšak i ničí.
Ten cit, který němě křičí
divíc se, že slyšen není.
Ten cit, jenž za celé jmění,
za všechna království světa,
za všechna svá mladá léta
nikdy bych nevyměnila.
Ten cit, v němž slabost a síla
dovedně se spolu snoubí.
Ten cit, jenž ze samé hloubi
nitra tryská, možné není
definovat bez prodlení...